Jak jsem překonala sama sebe a začala běhat

Jedno z témat, kterým se budeme věnovat je životní styl. Dnes nám Zuzka objasní jaké může mít člověk pocity, když začne běhat. Tak tedy víc už od Zuzky:

K rannímu běhu přistupuju tak, že si utřídím činnosti, které mě ten den čekají, vyřeším co na sebe do práce (takže pak nestojím půl hodiny před skříní) a dozvím se něco zajímavého (poslouchám podcasty). Jestli Vás zajímá jaká byla moje cesta k pravidelnému běhání, čtěte dál.

Nejedná se o žádnou dlouhou historii. Prostě jsem vstala, oblékla se a šla ven. Ano ŠLA, to je ten správný výraz. Pokud si myslíte, že nazujete tenisky a dáte si hodinový plynulý jogging bez začervenání v obličeji a vyplyvnutí duše, jste na omylu. Tedy pokud jste na tom stejně jako já. Sedíte v práci. Sedíte doma. Sedíte u knížky. Sedíte u vína.

No a u toho sezení máte někdy myšlenku na to, že by bylo fajn vstát a hnout zadkem. Tak to přijde a rozhodnete se běhat. Samozřejmě, že jste plní nadšení a natěšení. Vyběhnete ze dveří na ulici. Zvolíte rychlé tempo. Když už jste se odhodlali, tak to přece neodšouráte. Dávám Vám ale max. 2 minuty a zastavujete. „Fuj, to píchá v boku. Fuj, kde je můj dech“. Nohy by v klidu zvládly maraton, máte pocit. Ale jak to udýchat? Nevadí. Zastavíte. Popojdete kousek. Rozběhnete se znovu. „Nejsem máčka. Jsem mladší než sousedka, co vybíhá každý den. Uhlídám si na hodinkách alespoň 5 minut běhu.“ Jde to? Zvládli jste to? No pokud ano, tak už fakt lapáte po dechu.

„Áááá to běhám teprve 15 minut?“ Dáte si předsevzetí že dřív jak po 20 minutách se domů nevrátíte. Rovinku před domem si dáte v běhu a doma si roztřesenýma rukama zouváte tenisky. „No, takže běh není pro mě. Pro mě tyto vytrvalostní sporty nejsou.“ Říkáte doma, když si sedáte k televizi.

Můj příběh pokračuje o několik týdnů později na váze. „Cože???“, zděšení nad číslem na displeji. „Asi jím příliš moc“, je můj logický úsudek. S tím by asi souhlasili všichni, kteří se mnou kdy byli na obědě. Takže snahu začít běhat vyměňuji za snahu zmenšit porce. No jo, ale vždy když zmenšenou porci sním, mám takový hlad, že jdu pro porci další. Výsledek? Jím ještě víc. A to prosím pěkně jím, dle mého názoru, zdravě. Leč, když příjem převyšuje nad výdejem, tak můžete chroupat klidně jen mrkev a nezhubnete ani gram.

Další posloupnost mého uvažování: Mám ráda jídlo. Nemám čas/ nechce se mi pravidelně cvičit. Nemám energii/náladu přijít z práce a začít sportovat. Zase mi vychází ten běh. Nic k němu nepotřebuji. Nikam nemusím chodit. Časově mě to nemusí omezit, když vstanu dřív. Vzpomenu si na zápolení při nedávném výběhu. Opravím běh na procházku. Tak jo. Budu chodit každé ráno na procházky.

První týden mého předsevzetí byl krušný. Zkuste si opravdu sami vystoupit natolik z komfortní zóny, že týden budete vstávat dřív. Bez uvažování (TOTO JE VELMI DŮLEŽITÉ) se obléknete a vyjdete ven. Zahryzla jsem se, že to dokážu. Další týden už se ranní vycházky začaly stávat samozřejmostí. Dokonce jsem začala sem tam poklusávat! A ta tichá rána v přírodě/na cyklostezce, která kopíruje líně se valící řeku, jsou mi odměnou. Z klusu se stal běh. Ale pozor, kdyby to byl běh jako běh v tempu, tak jsem po ránu takovou náročností znechucená. Můj běh byl jen takové poposunování, z kterého máte radost.

Jako tečku na konec jsem vytáhla pár mých oblíbených podcastů, které u běhu poslouchám. Jedná se většinou o rozhovory se zajímavými lidmi a o zajímavých tématech. Dokonalé propojení smyslů. Díky pohybu si uvědomujete své tělo, své zdravé tělo (ne každý má možnost běhat), volnost, přírodu, myšlenky….

Dnes je pro mě den bez ranního výběhu nedokonalý. Ať je zima, sněží nebo prší. Dám sluchátka a rozproudím tělo. Hezky nalačno. A ta sprcha potom! Nádherný pocit.

A tak pokud mi budete volat před 7. hodinou ranní, nejspíš si promluvíte se zadýchaným člověkem, který je od ucha k uchu (zvlášť v telefonu úsměv uslyšíte).

Radím Vám, zkuste to. Vydržte ten týden. Nepřemýšlejte nad tím. Běžte.

Zuzka